Svatováclavské zamyšlení

„Může-li plně oddati se kouzlu dějinného zjevu Václavova jen Čech katolicky věřící, cítí přece Čech každý bez rozdílu vyznání, že ve sv. Václavu vytvořily nám dějiny postavu tak mocného duchovního obsahu a významu, že přerůstá rámec zájmu pouze církevně náboženského.“ Josef PEKAŘ (ed. František Kutnar), Postavy a problémy českých dějin, Praha 1990, s. 13.

O uplynulém víkendu jsme oslavili tradiční strakonickou svatováclavskou pouť. Kolik z nás si však položilo otázku, co spojuje Strakonice a odkaz sv. Václava? A překročíme-li hranice regionu, jaký je dnes význam onoho dnu české státnosti, pokud, pro mnohé nešťastně, připadne tento svátek na sobotu či neděli a připraví nás o „kýžený“ den volna? Rozhodl jsem se věnovat několik hodin „svatováclavskému zamyšlení“ a předem Vám, čtenářům, děkuji za pár desítek minut, které věnujete tomuto textu, jehož délku se mi nakonec nepodařilo „ořezat“, „pokrátit“ více, než na předlouhé čtyři stránky… Když už nás doba nešťastně, leč úspěšně dohnala k roztěkanosti, útržkovitosti a neschopnosti se zasoustředit, začíst, nebo nakonec rozepsat…

Příštího roku uplyne 1080 let od zavraždění knížete Václava, jehož krátký život i vláda byly dalece převýšeny odkazem, který lze spatřovat především ve dvou rovinách. Čtvrtý z přemyslovských knížat si plně a moudře uvědomil, že budoucnost naší země spočívá v dobrých vztazích se sousedním Německem. Sám byl niterným křesťanem, který chtěl včlenit vznikající stát do společenství křesťanských zemí latinské kultury, aniž by opovrhoval zbytky staroslověnské liturgie, na jejíchž základech ostatně byli pokřtěni jeho prarodiče – Bořivoj a Ludmila. Může svatováclavská tradice v jejím rozměru státoprávním i náboženském ještě v 21. století přispívat k identitě „češství“? Hledáme ještě nějaké takové kořeny, nebo se smíříme s povrchním vlastenčením v době vítězství fotbalové (tam jsme se již načekali…) či hokejové (tam je to daleko slavnější a úctyhodné) reprezentace? Úvahu jsem se pokusil rozdělit do tří částí – historické, legendistické a závěrečné filosoficko-dějinné.

Kde se vzala tradice svatováclavské pouti v našem městě?

Již kolem roku 1300 byl v bývalé vsi Lom založen nejstarší ze současných strakonických kostelů. Bavor III. ze Strakonic svěřil kostel a farnost do správy johanitských rytířů. Gotický kostel byl zasvěcen sv. Václavovi a dnes plní funkci hřbitovního kostela, kde se ovšem konají tradiční pouťové mše. Zajít o pouti „na pouťovou“ tedy nemusí nutně znamenat pouze páteční večerní diskotéku :-).

Historický kníže Václav

Byl čtvrtým přemyslovským vladařem na pražském knížecím stolci. Narodil se v době zániku Velkomoravské říše (907), kdy moc nad naším územím upevňoval rod Přemyslovců. Jeho děd Bořivoj a babička Ludmila se stali prvním historicky (písemně) doloženým přemyslovským párem i díky tomu, že od věrozvěsta Metoděje přijali na Moravě roku 885 křest. Do roku 921 se v Čechách po Bořivojovi vystřídali ve vládě jeho dva synové – bezdětný Spytihněv a mladší Vratislav. První Přemyslovci se původně orientovali na spolupráci s bavorským biskupstvím a vévodou Arnulfem. Po roce 919 však v sousední východofranské říši postupně převážila moc vznikající saské dynastie Jindřicha I. Ptáčníka. Mladý kníže Václav se nemohl po předčasné smrti otce Vratislava hned ujmout vlády, kterou převzala dočasně jeho matka Drahomíra, jež v září roku 921 nechala zavraždit svojí tchyni Ludmilu, podle historických diskusí spíše z touhy po jejím majetku a ve snaze odstranit Ludmilin politický vliv, než ze snahy o obnovení pohanství.

Václav byl vychováván na přemyslovském hradišti Budeč, skutečně babičkou Ludmilou, jejímž prostřednictvím se seznámil s křesťanstvím. Zde si osvojil četbu latinských textů a snad i psaní, čímž převyšoval většinu tehdejších evropských panovníků. Po zavraždění babičky Ludmily, která byla oddanou stoupenkou křesťanského pojetí vlády a orientace na bavorské řezenské biskupství i vévodu Arnulfa, v Čechách hrozilo, že vláda zůstane v rukou z větší části ještě pohanských Čechů sdružených kolem Drahomíry a jejího mladšího syna Boleslava. Drahomíra nechala z Čech vyhnat několik bavorských kněží, načež roku 922 vpadl do země bavorský vévoda Arnulf, s jehož pomocí se Václav patrně dostal na trůn nejpozději koncem roku 924. Aby uklidnil poměry, nechal mladý kníže matku Drahomíru uvěznit na hradišti Budeč. Prvním spolehlivě doloženým Václavovým vladařským činem bylo přenesení ostatků jeho babičky Ludmily z Tetína do kostela sv. Jiří roku 925. Ve stejné době se ve východofranské říši prosazoval jako nový král Jindřich I. Ptáčník. Václav se musel začít diplomaticky soustředit na vztahy se Saskem. Na pražském hradišti nechal zbudovat románskou rotundu sv. Víta, toho času oblíbeného saského světce. Václav pochopil, že budoucnost země závisí na dobrých vztazích se sílící saskou dynastií. Roku 928 totiž Jindřich I. Ptáčník se svojí obrovskou armádou zlikvidoval několik slovanských kmenů v Polabí. Již příštího roku přitáhl saský král k Praze, aby Václava přiměl k obnovení starého poplatku „Bohemanů“, jenž byl dojednán v Řezně již roku 895 jako příspěvek východofranské říši na obranu proti Maďarům i v rámci spojenectví „Bohemanů“ s Bavorskem proti Velkomoravské říši a jenž přestal být odváděn v období krátké vlády Drahomíry a jejích stoupenců. Tato data dnes bezpečně prokazují německé prameny (např. řezenské anály či zápisy saského kronikáře Widukinda). Zažitý příběh o volech a hřivnách stříbra, které jako „tribut pacis“ („poplatek míru“) kníže Václav odváděl, pochází z pozdějšího a méně přesného podání kronikáře Kosmy. Z převážně německých pramenů víme, že saský král Jindřich Ptáčník uznal přináležitost knížete Václava a jeho země mezi západní křesťanské panovníky. Václav tedy udržel do značné míry svobodné postavení českého území. Jako potvrzení tohoto křesťanského spojenectví navíc obdržel od Jindřicha darem relikvii paže sv. Víta.

Novější historické bádání ještě posunulo rok zavraždění knížete Václava k datu 28. září 935 (opět s využitím bavorských a saských pramenů), jelikož dlouho vžitým letopočtem vycházejícím z českých pramenů byl rok 929. Historikové se rovněž shodují, že Boleslavův čin byl motivován touhou po vládě a jeho konzervativním názorem na politiku, jež se rozcházel s křesťanským pojetím vlády staršího bratra Václava a měl blíže k bojovnickému pojetí politiky vycházejícího samozřejmě z pohanských tradic slovanského válečnictví. Fyzicky nebyl vrahem kníže Boleslav, nýbrž jeho družiníci, kteří Václava ubili u kostela sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi.


Za Váš čas srdečně děkuje Miroslav Žitný