Jessie Scarlet – 2.část

Strach. Slabost. Vzrušení. To ve mně vzbuzoval zvuk střelby. Pak se rozhostilo ticho… 

„Je…?“ dostala jsem ze sebe roztřeseným hlasem, ale nedokázala jsem to doříct.

Wesley zavrtěl hlavou.

„Pořád žije. Pojď, musíme jít, než přijdou další,“ přidal něžným hlasem. Vzal mě do náručí a rychle odnesl do svého pokoje. Zavřel za námi dveře, vzal do rukou můj obličej a začal mne utěšovat.

„To bude dobrý, Jessie. Už ti neublíží. Nedovolím to.“

Přitiskla jsem ho k sobě a máčela mu košili slanými slzami.

„Jak jsi… jak jsi to věděl? … Že tam jsem?“ Cítila jsem, jak se mu zvedly tváře v lehkém úsměvu.

„Sama jsi mi říkala, že tam půjdeš. Pamatuješ? Jen mě nenapadlo, že tam budeš dřív.“

Stiskla jsem ho ještě víc. Cítila jsem se špinavá. Doufala jsem, že když se k němu pořádně přivinu, tak ten pocit zmizí a všechno bude zase v normálu. Jako všechno, v co jsem kdy doufala, se ani tohle nesplnilo.

„Já už tu nechci být.“ Rozbrečela jsem se ještě víc. Wesley se ode mne odtáhl a vzal můj obličej do rukou. Dívala jsem se mu přímo do očí, a i když díky slzám působily rozmazaně, uklidňovaly mě.
„To zvládnem. Hele, mě zejtra pustí a nikdo mi nezabrání v tom, si tě vzít s sebou. Slibuju!“ Povzbuzoval mě a dával mi naději. Jeho slib hodně znamenal. Uvnitř sebe jsem cítila, že nelže.

„Ty se ven jen tak nedostaneš, to ti zase můžu slíbit já!“ pronesl někdo za námi. Mezi dveřmi stál jeden z dalších dozorců. Zlověstně nás pozoroval. Pak se najednou jako pomátnutý vrhl na Wesleyho. Popadl ho za triko, zvedl ho od postele a praštil s ním o zeď. Wesley se zvedl a rozpřáhl. Trefil se přímo do dozorcova nosu. Jeho rána byla tak silná, že dozorce spadl na zem. Vypadalo to na zlomený nos. Wesley ho chytil za vlasy a vystrčil za dveře. Dveře zablokoval postelí, aby získal čas… Sedl si naproti mně a podíval se mi do očí.

„Jessie, musíme odtud vypadnout. A to hned! Rozumíš? Musíš se sebrat!“

Zvenku se ozývaly rány do dveří a na kuráži mi moc nepřidávalo ani pomyšlení být na útěku. Setřela jsem si slzy z tváře a párkrát se nadechla kvůli uklidnění. Nejpitomější je, že to vlastně nikdy nezabírá.

„Jessie!“ okřikl mě Wesley. Začala jsem kývat hlavou jako kývací pejsek. Nakonec jsem ze sebe dostala dvě slova.

„Tak dobře.“

Wesley se vrhl k oknu. Vůbec jsem netušila, co si počneme, ale on věděl přesně, co dělá.

„Co to děláš?“

Wesley se na mě ani neotočil, jen něco dělal s oknem.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se hlasitěji. Místo odpovědi vyrval z okna uvolněné mříže a s úsměvem se na mě otočil.

„Dámy mají přednost.“ Připravil mi ruce, abych se vůbec dostala dost vysoko, abych mohla vylézt ven. Vyhoupla jsem se nahoru ve chvíli, kdy dozorci vyrazili dveře. Wesley se otočil a přímo do obličeje ho zasáhl jeden z pendreků, který držel v ruce každý z dozorců. Wesley se odrazil od zdi a kopl jednoho z nich silou, která dozorce odmrštila na dveře, pak se vytáhl do okna a sedl si vedle mě. Podívala jsem se dolů a zakroutila hlavou.

„To nemyslíš vážně. Tohle nezvládnu.“

Wesley upřel pohled stejným směrem co já. „Jen klid, je to jen kousek.“

Nevěřícně jsem pozvedla obočí. Bylo to jako skákat z druhého patra.

„Skákej, Jessie,“ pobídl mě. Zakroutila jsem hlavou. Věděla jsem, že při mé šikovnosti se ještě něco stane. A měla jsem pravdu.

„Ty první.“

Wesley jen přikývl.

„Tak dobře, Jess,“ řekl a skočil dolů. Vůbec nic se mu nestalo. Pořád jsem měla hrozný strach, ale skočila jsem. Dopadla jsem na zem a bolestí vykřikla. Cítila jsem, jak mi v noze něco křuplo. Wesley mě chytil do náručí. Nesl mě k bráně od ústavu. Přímo před bránou stálo dlouhé černé auto a zdálo se, že na nás čeká. Najednou se začala otevírat brána. To jediné, co nás dělilo od svobody. Myslet na svobodu bylo po šesti letech tady… nepopsatelné. I když by trvala jen chvíli. Byla to SVOBODA.

Za námi se rozezněl poplach a slyšela jsem křik dozorců, kteří běželi za námi. Wesley mě donesl k autu před branou. Zadní dveře se samy pomalu otevřely. Wesley mě posadil dovnitř a zabouchl. Seděla jsem v zadním prostoru auta. Neviděla jsem nic kromě stěn, které byly okolo mě. Slyšela jsem Wesleyho, jak něco říká, a pak už jen zvuk zaklapávajících předních dveří a Wesleyho křiku.

„Jeď!“

Auto vyrazilo vpřed a já se nestačila držet. Pak auto po nějaké době a pár drsných zatáčkách zastavilo. Najednou se ozvalo hlasité CVAK. Zavřely zámky. Začala jsem panikařit. Bušila na stěny. Kopala. Škrábala. Nestačilo to. Zoufale jsem začala křičet.

„Pusťte mě ven!“ Ještě jednou a pak znovu. Ze stěny přede mnou se ozval mužský hlas.

„Přestaňte mi, prosím, mlátit do zad a buďte zticha.“ Tím mě naštval ještě víc.

„Otevři ty dveře!!! Kdo si myslíš, že seš?“

Auto se znovu rozjelo. Zepředu se ozvalo mnohem naštvanějším hlasem:

„Dej pokoj a buď zticha!“

Na chvíli jsem ho poslechla, ale nedokázala jsem to vydržet.

„Dozvím se aspoň, kam mě to vlastně vezete?!“ Místo odpovědi se znovu zastavilo auto a okénko přede mnou se začalo otevírat. Od sedadla řidiče na mě vykoukla mužská tvář. Řidič měl tvrdé rysy, tmavé oči a krátké hnědé vlasy. Podle jeho výrazu byl na mě hodně naštvaný.

„Jestli chceš znova vidět Wesleyho…, tak tohle je jediný auto, které tě k němu doveze. Takže okamžitě sklapni, jinak vystupuješ. Jasný?“ procedil mezi zuby.

„Vždyť jsem toho tak moc neřekla,“ odsekla jsem.

„Máš štěstí, že mu něco dlužím. Jinak už bys byla mrtvá.“

Auto se znovu rozjelo.

„Tak…“ pokračoval chlap zepředu auta jakoby nic. „Odkud jsi? A proč tě vlastně sebrali?“

Ironicky se mi zvedly koutky do úsměvu, ale odpověděla jsem mu slušně.

„Jsem z Texasu, ale bydlela jsem v New Yorku, v Oklahomě a taky v Portlandu. V ústavu jsem byla kvůli takový blbosti. Mimochodem, jmenuju se Jessie.“

Ten chlap vepředu se rozesmál.

„Jo, vypadáš jako Texasanka. Navenek křehký sklo a tvrdá holka uvnitř, s hnědýma loknama a oříškovýma očima. Taky jsem takovou znal. Potkali jsme se právě v Oklahomě. Bylo tam krásně…“

„Pořád je. Jak se jmenujete vy?“ přerušila jsem ho.

„Jsem Landen. A kvůli které blbosti přesně jsi tam byla? Wesley taky udělal jednou blbost a bude za to platit ještě dlouho. O tom se ti asi nezmínil, co?“ řekl a podíval se do zpětného zrcátka, aby viděl, jak reaguji. Zavrtěla jsem hlavou a nepřítomně se zahleděla do dveří auta. Všechno jsem měla zase před sebou. To, co jsem udělala, i to, co se stalo v táboře. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale dokázala jsem je udržet v sobě. Landen dělal, že si ničeho nevšiml, a pokračoval dál o Wesleym.

„Nerad o tom mluví, ale změnilo ho to.“

„A co udělal?“ zeptala jsem se trochu ukňouraným hlasem.

„Já o tom taky nerad mluvím. Zeptej se jeho,“ odsekl Landen a trochu posměšným hlasem dodal: „I když pochybuju, že ti odpoví.“

Doufala jsem, že mi to řekne, když mu prozradím alespoň trochu ze svého příběhu.

„Věřila jsem ve špatné lidi. Něco se stalo a oni to hodili na mě. To je všechno.“

Landen se na mě podíval v zrcátku a pousmál se.

„Já ti to stejně neřeknu.“ Pak zvážněl a dodal: „Nikdy bych do tebe nic špatnýho neřek.“

Mrkla jsem na něj a poznamenala: „Zdání klame.“ 

 

Markéta Grabmüllerová

Autor: Markéta Grabmüllerová

Pesimistka s optimistickými chvilkami, závislá na hudbě, filmech a přátelích. Psát bez tří teček za každou druhou větou je pro mě téměř nadlidský úkol. A pokud nejsem ve své kůži, je lepší se mi vyhýbat. Buď neustále překypuji energií, nebo jsem unavená. V každém případě milovnice anglického jazyka a geografie, zatím bez jakékoliv představy o budoucím životě...