Václav Havel – Dramatik, disident, president

havel3 scan04Václav Havel: Antikódy

 

 

 

 

 

Václav Havel přichází na svět 5. října 1936. Jeho otec, Václav M. Havel, je po Praze znám jako úspěšný podnikatel, intelektuál a člen Rotary International, což je organizace sdružující podnikatele a obchodníky, která si klade za cíl podporovat humanitární služby a etiku. Na druhé straně se ale objevují i hlasy, že rodina Havlů kolaborovala s nacisty. O tom se ale dá s úspěchem pochybovat, vždyť Václavův strýc Miloš prostřednictvím Lucernafilmu chrání mnoho Židů před koncentračními tábory a bezpočet herců a spisovatelů před totálním nasazením v reichu.

Majetkové poměry rodiny Václavovi mladšímu značně znepříjemní život, komunisté ho kvůli jeho buržoaznímu původu nenechávají studovat. Když tedy v roce 1951 ukončí základní školu, musí se spokojit s učebním oborem laboranta. Střední školu studuje tedy večerně a maturitu složí v roce 1954. O rok později je v časopise Květen otištěno jeho první dílo.

I při volbě vysoké školy mu režim hraje stále stejnou písničku. Na žádnou ze škol s humanitním zaměřením se nedostane, opět kvůli třídní příslušnosti. Havel nakonec nastoupí na Ekonomickou fakultu ČVUT. Tou dobou také pracuje jako jevištní technik v Divadle ABC a později v Divadle Na zábradlí. I to je důvod, proč zkusí štěstí a požádá o přestoupení na AMU. Dostane se mu rezolutního NE. Navíc musí odejít i z ČVUT. Volí tedy podobnou strategii jako při studiu střední školy – dramaturgii na AMU si udělá dálkově. V roce 1966 promuje a stává se dramatikem Divadla Na zábradlí.

Mezitím se ale ještě stačí oženit. V roce 1964 si po osmileté známosti bere Olgu Šplíchalovou.Člověk by čekal, že si spolu nebudou rozumět, už kvůli tomu, že Olga pochází z diametrálně odlišných poměrů – byla potomkem dělnické rodiny ze Žižkova – skutečnost je ale naprosto opačná a manželství je velmi šťastné.

Ještě před Pražským jarem se Havel všemožně angažuje ve společenském dění. Divadlo Na zábradlí uvedlo několik jeho her, ve kterých Havel nešetří kritikou současných poměrů, vychází jeho první kniha Protokoly, stává se předsedou klubu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků.

V březnu roku 1968 se připojuje k otevřenému dopisu spisovatelů adresovanému ÚV KSČ, O měsíc později publikuje text, ve kterém požaduje ukončení vlády jedné strany a zavedení pluralitní demokracie. Jestli ho do té doby režim bral jen jako bezvýznamného divadelníka, teď už si na něj dává pozor. Hned po potlačení Pražského jara „spřátelenými“ vojsky musí odejít z divadla a pracuje jako dělník v trutnovském pivovaře.

To mu však nebrání pokračovat v započatém díle. Přesně rok po okupaci vychází petice Deset bodů, opět kritizující režim. Havlův podpis pod tímto dokumentem samozřejmě nechybí, což mu vynese pozornost Státní bezpečnosti a obvinění z podvracení republiky.

V roce 1975 Havel píše dopis prezidentu Husákovi, v němž upozorňuje na ignorování lidských práv a brutalitu policie. Jediný efekt dopisu je nabobtnání Havlova spisu, který na něj vede StB.  Charta 77, jež přichází dva roky poté, už  má mnohem silnější dopad. Pravda, počet signatářů není příliš vysoký, ale dokument se objeví v několika zahraničních novinách a poutá pozornost na poměry v Československu. Strana prostě musí reagovat. StB se může přetrhnout, aby všem, kdo Chartu podepsali, znepříjemnila život, jak jen to půjde, je zorganizována Anticharta, disent je napadán v médiích. A to chartisté vyzvali „pouze“ k dodržování lidských práv, k čemuž se ČSSR zavázala ratifikací Helsinských dohod, podpisem řady smluv OSN a dokonce i vlastní ústavou! Havel se spolu s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou stává mluvčím Charty.

O rok později je Havlovi nařízeno půlroční domácí vězení. Disident ale zdvižený prst režimu ignoruje a dál „podvrací republiku“, jak se dá. V roce 1979 je zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku. Ve vězení několikrát  onemocní zápalem plic, jeho zdraví je podlomeno, takže roku 1983 je výkon trestu přerušen. Vězení ho čeká ještě několikrát, naposled v roce 1989. Revoluce už je tou dobou na spadnutí; když se objeví petice Několik vět, podepíšou ji tisíce lidí.

Pak přichází 17. listopad a zásah policie proti demonstrujícím studentům, který se stane oním příslovečným kamínkem, co spustí lavinu. 19. listopadu je v Činoherním klubu založeno Občanské fórum a Havel je zvolen do jeho čela. 29. prosince je pak Federálním shromážděním zvolen do funkce prezidenta. Na začátku následujícího roku z titulu své funkce vyhlašuje rozsáhlou amnestii. Je jasné, že Havlovi jde hlavně o propuštění politických vězňů, amnestie však není příliš dobře připravena; na svobodu se dostane mnoho zločinců, kteří za pár týdnů putují znova před soud.

Další věc, která je mu často vyčítána je jeho mírnost vůči komunistickým funkcionářům. Nikdy nebyl  přívržencem násilí a podle této zásady se řídí i po revoluci.

A problémy nekončí. V roce 1992 se vyhrocují neshody ve Federálním shromáždění. Havel tři měsíce před řádným koncem svého mandátu odstupuje; usoudil totiž, že není schopen dostát prezidentskému slibu.

Po rozdělení republiky je však zvolen znova – poprvé v lednu 1993 a podruhé v roce 1998. Za jeho úřadování vstupuje Česká republika do NATO (1999) a umetá si cestičku ke vstupu do EU. Také se mu daří zlepšit vztahy s Německem, které utrpěly za druhé světové války. Jeho omluva sudetským Němcům je však jen voda na mlýn kritikům.

27. ledna 1997 umírá jeho manželka Olga. Pro jeho vězením podkopané zdraví je to tvrdý zásah – těžce onemocní a musí mu být odejmuta část plíce. Zákrok se zdaří a Havel se krátce po svém propuštění z nemocnice ožení s herečkou Dagmar Veškrnovou. Ta se, stejně jako Olga, se zápalem věnuje charitě.

Druhé funkční období se nese ve znamení sporů s předsedou ODS Václavem Klausem. Názorově jsou si velmi vzdálení, vzájemným vztahům neprospívá ani fakt, že v roce 1997 Havel podpořil protiklausovské křídlo Občanské demokratické strany. Paradoxně je to ale právě Klaus, kdo nastoupí v roce 2003 do prezidentského úřadu.

I po odchodu z aktivní politiky se Havel o dění ve státě zajímá, podporuje Stranu zelených. Také se věnuje psaní, vytvoří hru Odcházení, která je inspirovaná jeho politickými zkušenostmi. Premiéru má v roce 2008.

Zdravotní stav se ale zhoršuje. Havel byl dlouholetý kuřák, skončil až po zmíněné operaci plic. To, pobyt ve vězení a stres, kterému byl vystaven v práci, se přihlásí s plnou intenzitou. 18. prosince 2011 Václav Havel umírá na oběhové selhání. V posledních chvílích je u něj manželka Dagmar a řádová sestra boromejka, která se o něj dlouhodobě starala. Je mu vystrojen státní pohřeb.

Václav Havel je pro mnohé vzorem morálky a humanismu, vzorem člověka, který se nebál říct nahlas svůj názor, i když tím na sebe poutal pozornost režimu. Tento bojovník za lidská práva a demokracii si vysloužil respekt nejen mezi svými, ale i po celém světě..

Je ale třeba zmínit i názory jeho odpůrců, kteří ho viní z neutěšené situace po Sametové revoluci. Vyčítají mu mírné zacházení s komunisty, někteří ho dokonce osočují ze spolupráce s KSČ a celý rok 1989 označují za jednu velkou divadelní frašku, v níž Havel hrál roli, kterou mu napsali komunističtí funkcionáři.

Stejně tak mu tito lidé vyčítají zmíněný vstup do NATO a omluvu sudetským Němcům za divoké odsuny. Obojí vyvolalo vzteklou reakci, hlavně na straně konzervativní pravice.

Budu citovat časopis Národní myšlenka: Václav Havel se v našich očích podílel na ztrátě samostatnosti našeho národního státu a na vykradení, obratem Miloše Zemana “vytunelování”, převratu v r. 1989, neboť to byl právě on, kdo zaštítil politický a společenský vývoj směrem, který nás dovedl do současné “Nové Evropy”, zmítající se pod silovým řízením Německa a Francie a pod politickým a kulturním diktátem neomarxistické veteše multikulturalismu a politické korektnosti, tedy do nové totality nejapně maskované hrou na “demokracii” a “udržitelný rozvoj”.

Ať mají pravdu ti nebo oni, jedno je jisté – Václav Havel je postavou, která se nedá jen tak přehlížet.

Martin Klecán