Vědma

Krásná, mladá, inteligentní. Studovala, věřila v úspěch, snila o něm. Zamilovala se. Potkávala ho den co den. Párkrát se už na sebe usmáli. Třeba to vyjde.

Přála si prožít něco krásného, nového, neočekávaného. Měla celý život před sebou, ale nejraději by vše zažila hned zítra. Nechtěla ztrácet čas.

Stále přicházela nová přání, nové sny. Snila ráda. Cítila ale potřebu mít věci pod kontrolou. Pečlivě plánovala, nesnášela nejistotu. Vše mělo být perfektní. Zapomněla však, že člověk zůstane jen člověkem, že dny budou plynout stejně pomalu i nemožně rychle, že slunce vyjde a opět zajde, že měsíc přejde z úplňku do novu.

Toužila cítit se připravená, na všechno. Rozhodla se. Chce znát svoji budoucnost.

Město se už hrouží do tmy, lampy se ještě nerozsvítily. Ulici zahaluje nepříjemné šero, jí se ale právě teď líbí. Přesně vystihuje její rozpoložení. Do hlavy se vkrádá jedna myšlenka za druhou. Jak to tam bude vypadat? Jak se má chovat? Na co se bude ptát? Pocity se střídají jako na běžícím pásu. Strach, nejistota i příjemné napětí.

Ano, č. 47, tady to je. Do starého, přesto okouzlujícího činžáku vstupuje příjemně vzrušená. Těší se i bojí. Věří však v dobro. Věří v dobrý konec.

Zvoní u starých okopaných dveří. Kdo jí asi otevře? Takhle si ji představovala, paní středního věku, šedé vlasy, volné oblečení. Zkoumavý pohled ji probodává už ode dveří.

Proč prý sem přišla. Nechce odpovídat, ale měla by, proč ne. Touží vědět, co se stane, co ji čeká, jestli se jí splní přání, očekávání, sny. Jestli…Spousta jestli.

Krásná, mladá, inteligentní. Život před sebou. Spousta možností. Nic však není dokonalé, jednou nahoře, jednou dole.

Vychází z činžáku rozčarovaná. Už se jí nezdá kouzelný, ani v nejmenším. Příjemná nejistota je ta tam. Zmizela, nenávratně. Stejně jako všechno ostatní mizí ve tmě úzké pražské uličky. Sny, přání, iluze. Proč jen tam chodila?

Chtěla přece slyšet něco jiného! Dobré zprávy nebo povzbuzení. Už se nechce snažit, proč by měla? Řekla jí, že nic nevyjde hned, tak proč čekat? Proč zažívat zklamání, když výsledek je stejně nejistý? Ne! Takhle žít nebude, nechce, nemůže…

Rozhodla se, skončí. Vše zmizelo, přání, iluze, tužby. Největší ztráta, kterou může člověk zažít. Zažila ji, trvala přesně 15 minut, během kterých měla rozevřenou dlaň.

Krásná, mladá, inteligentní. Měla sny, přání, touhy. Chyběla snaha a vytrvalost. Nadějný život skončil krátkým pocitem volnosti a úlevy. Řeka odnesla tělo již bez zklamané duše daleko do noci.

Loď je nejbezpečnější v přístavu, ale kvůli tomu se lodě nestavějí. Chtěla vyplout, ale řekli jí, že ztroskotá. Ztroskotala.

Růžena Jirsová