Virtuální realita I.

Co se stane v momentě, kdy světlo světa spatří novinka trhu, která má vystřelit akcie jedné společnosti nahoru? Co když po technickém pokroku dychtíme až příliš mnoho? Co se stane v momentě, kdy zjistíme, že kvůli naší neopatrnosti můžeme zemřít? A co se stane, až se právě v takové situaci octne hlavní hrdinka?

Je nesmírně úsměvné, jak si jako mladí vždy přejeme, abychom zažili nějaké výjimečné dny. My staří nicméně víme, že výjimečné dny vlastně neexistují. A pokud už existují, nejsou to vždycky ty, které jsme za ně považovali. Baví mě pozorovat dnešní třicátníky a dvacátníky a vůbec všecku tu drobotinu, jak se pyšně chlubí svými výjimečnými  dny všude možně po světě. Představuji si je při tom, jak o kapku zestárli, vlasy jim zešedivěly a tváře se zkrabatily prvními záhyby vrásek. Představuji si, jak se tváří nadmíru zaskočeně v momentě, kdy právě zjistili, že jejich výjimečné dny  uplynulého mládí poněkud ztratily na kráse, lesku i přitažlivosti. Je to zároveň i ten okamžik, kdy zjistili, že ve čtyřiceti už za výjimečné zážitky považujeme i ty nejvíce všední, jaké se nám kdy přihodily. A což teprve když vám táhne na osmdesát? Ne všechny dny jsou výjimečné, ale možná, že jeden takový máme zkrátka a dobře všichni… I já.

Bylo září, velice pozdní září. Chtěla bych asi napsat, že listy už se zabarvily a pomalu odlétaly ze svých letních kotvišť. Že větve stromů pak zely prázdnotou a vítr že sfoukal z rozčepýřených polí poslední život. Je mým největším přáním, abych mohla takové věci říkat a psát. Ale dnes na ně není vhodná chvíle, protože dnes chci vzdát hold pravdě. Bylo tedy září a já jsem z mrakodrapů vyděla stoupat chomáčky horké páry. Tu a tam někdo pootevřel ventilaci, ale pak ji zase hned zavřel, protože smog města se nechtělo dýchat opravdu nikomu. A podzim byl v tomhle nemožně nepřekonatelný. Podmínky k životu se ze dne na den dokázaly zhoršit tak, že do práce a do školy se jedzívalo pouze plně elektrizovanými podzemními soupravami, které nevytvářely žádné výfukové plyny. Lidé v periferiích do práce nechodili vůbec. Pamatuji si Charlieho ze třídy, jehož otec v těchto dnech pracovní povinnosti plnil pouze přes internetovou síť. Hodinové videokonference nebraly konce a kvalita přenosu se každým dnem povážlivě zhoršovala. Na konci října si většina lidí brávala dovolenou, protože síť byla již povážlivě přetížena, v důsledku čehož přenosy neustále vypadávaly a vyřizovat vše po telefonu stálo do nebe volající částky peněz. Ne jako za mých mladých let, kdy jsem s radostí provolala věčnost a téměř nic mě to nestálo.

Ale v době, o níž mluvím, už jsem nebyla nejmladší ani nejkrásnější, to jsem ostatně nebyla nikdy. Tehdy mi bylo šestatřicet a právě jsem tam stála u toho ušpiněného okna našeho malého třípokojového bytu a v ruce jsem pevně tiskla tablet se špatnou zprávou. Právě jsem se vrátila od lékaře. Přemýšlela jsem, jak řeknu Kristianovi, že spolu nikdy nebudeme mít děti. Že se nikdy nenaplní naše životní touhy a semínko života zůstane nezasazeno. A zůstane tak, protože já jsem nemocná.

Sedla jsem si na koženou pohovku a hlavu jsem složila do dlaní. Pak jsem se tiše a usedavě rozplakala. Není nic horšího, než když se vy sami cítíte odstrčeně a nedoceněně. Ba co víc, když už neumíte docenit sami sebe, hrnou se vám do hlavy hloupé myšlenky a potom už nezbývá…

Zazvonil zvonek.

Na tabletu ihned vyskočilo okénko vstupní videokamery, která začala snímat zápraží. Mladý pohledný muž mi ukázal svůj zlatý zásnubák, když se mi pokoušel vesele zamávat. Ruka mu však okamžitě poklesla, když na displeji vedle ocelových zárubní uviděl moje zarudlé oči a rozetřenou mascaru.

Zapohyboval rty, z reproduktorů nevyšel žádný zvuk, ale já věděla, na co se ptal. Jeho tiché „Co se stalo?“ mi pomalu putovalo myšlenkami. Zavrtěla jsem hlavou a na tabletu jsem ukazováčkem stiskla ikonu Odemčení vchodových dveří. Emanuel se natáhl po klice a v příštím momentě mi zmizel z očí.

„Tak co se stalo?“ zeptal se znovu, když v kuchyni srkal horký čaj z velkého modrého hrnku.

„To je jedno,“ odpověděla jsem udýchaně a pořádně jsem si přihnula z plechovky.

„Myslel jsem, že nepiješ, když seš teď v tom.“

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou a naše pohledy se setkaly nad deskou stolu. Zatvářil se ještě víc rozpačitě a pak najednou odložil hrnek zpátky na kuchyňskou linku. „Tak to jo,“ hlesl tiše. „To je mi líto.“

„V pohodě. Proč si vůbec tady?“

„No, trochu jsem se chytnul se šéfem, tak jsem myslel, že bys mi mohla poskytnout morální podporu, ale koukám, že to bude spíš obráceně.“

Emanuel byl náš přední  IT specialista a jeden z nejlepších programátorů, jaké jsem kdy poznala. U Edisona pracoval už před tím, než jsem tan nastoupila já, a většinou měl mezi kolegy dobrou pověst. Až na jeho vznětlivou povahu, ta byla pochopitelně vyhlášená po všech odděleních podniku a lidé se s ním pouštěli do křížku jen neradi.

„Aha, jasně. A o čem jste se pohádali?“

„Do háje, oni to chtějí spustit Ennie.“

Chvilku jsem užasle hleděla ven z okna. „Nemůžou to dát na trh,“ řekla jsem poněkud neurčitě. Práce se v tu chvíli zdála být tak moc vzdálená. A hučelo mi v uších.

Naštvaně po mně šlehl pohledem. „Ty mě moc neposloucháš, co? Říkám ti, pozítří je to venku!“

Moje plechovka cinkla o dlažbu. „To nejde,“ křičela jsem. „Poslední testy z první série jsem doděla teprve před dvěma dny. Výsledky ještě ani nevychladly, nehledě na to, že se přede mnou tyčí další čtyři fáze testování. A co zkušební doba, na tu nikdo nemyslel?“

„Myslíš, že jsem se to šéfovi nepokoušel vysvětlit asi tak milionkrát?“

„Nevím, třeba si nebyl dost důrazný!“

„Byl jsem zkurveně důraznej a nic z toho.“

„Dobře, tak se hlavně uklidni.“

Řekl mi, že je nadmíru klidný, ale podle toho, jak přešlapoval na místě a neustále se ohlížel přes rameno, nebyl vůbec klidný. Rozhodil rukama. „Ten projekt není bezpečný,“ prohodil tiše ke květináči na parapetu.

Přikývla jsem. „Je mnohem víc než to, Virtuální realita je projekt maximálně nebezpečný. Může se ti to dostat až pod kůži. Zkoušela jsem to, věř mi, nedokázala jsem se vrátit zpátky do skutečného času a prostoru bez cizí pomoci. Ten systém je napojený na lidský mozek, proboha. Je ještě moc brzy.“

Jeho čím dál prázdnější pohled mě ignoroval. Nakonec se tiše zvedl a otočil se k odchodu. „Jsi hlavní koordinátor projektu. Až naskočí podzemka, musíš za šéfem. Musíš mu říct, že jestli to pustí ven, má na svědomí tisíce lidských životů. Možná i víc. A musíš to bejt ty, nikdo jinej na něj neplatí.“

„Fajn,“ vzdychla jsem unaveně, „miluju tyhle problémy. Ona nefunguje podzemka? Chceš říct, že už zase vyzkratovala síť? A jak si se sem u všech čertů dostal?“

Zasněně ukázal do stropu. „Já mám Ikarova křídla. Tedy, dokud mi ten vrtulník za to dnešní extempóre neseberou.“

 

Večer jsem se jenom bezesně převalovala na posteli. Nemohla jsem spát. Bylo už skoro půl dvanácté a světla okolních bytů pomalu pohasínala, ale Kristian ještě nedorazil domů. Očividně se zasekl v nějaké podzemní zácpě a chyběl mu signál, takže jeho telefon byl hluchý. Vrátila jsem se zpět ke svým myšlenkám.

Tak Virtuální realita má být  představena světu už pozítří. Byla jsem z té informace prakticky v konstantním šoku. Ten projekt byl mým jediným dítětem, jediným, které jsem kdy měla. Byl rozvíjen s láskou a pečlivostí, ale náhle se z něj stala tikající časovaná bomba. Jako by stačilo stisknout červené tlačítko a celý svět by se ocitl mimo kontrolu. Jeden stisk.

Znovu jsem se převalila na bok.

Jak jsem jen mohla začít vyvíjet něco takového, aniž bych vzala v potaz všechna rizika? Jak jsem jen mohla být tak naivní a slepá? Což jsem opravdu nedokázala přesáhnout obzor a spatřit alarmující nebezpečí?

 

Virtuální realita nebyla jen tak nějaká procházka prostorem pro teenagery nebo unavené byznysmeny . Byla to špičková a naprosto průkopnická práce spojená s detailní studíí funkcí mozku, na které moje oddělení pracovalo už roky. Samotný projekt spočíval v tom, že uživatel do svého těla vpravil speciální sérum, které obsahovalo jednak látky navozující tělesnou paralýzu, jednak mikročipy, které se okamžitě po spolknutí aktivovaly a začaly vysílat aktuální informace o stavu uživatele zpět do počítače. Navíc tyto čipy informace příjímaly a byly aktivně propojeny s mozkem uživatele. Uživatel se pak na základě vlastního rozhodnutí dokázal přenést do jakéhokoliv virtuálního prostoru a tam se podle vlastní vůle pohybovat. Bohužel se velmi brzy projevila silná náklonnost uživatelů k reakci na podněty, které nebyly mozkem vydány úmyslně, takže se uživatelé často ocitali ve stavech hraničících se záchvaty, protože je vlastní mozek přenesl do prostředí, které u nich vyvolávalo specifické druhy fóbií. I z těchto důvodů jsme trávili noci v laboratořích a domů jezdili nad ránem. Ale nelitovala jsem, všechno, co jsem tehdy dělala, bylo obětováno vědě a životu v jiných dimenzích. Hnala jsem se za poznáním a zapomněla jsem, nakolik je důležité zůstat i v místech, která už přede mnou někdo probádal. Až když mě ten den udeřila do očí ryzí pravda, zjistila jsem, jak moc jsem pochybila.

Kateřina Vejvodová