Zápisky z workshopu – Ideální stát

Komunismus, nacismus, morální vzory i Evropská unie. Bylo vskutku velmi pestré povídání. 

30. ledna na naší škole vyvrcholil studentský projekt Stopy totality. V rámci něj žáci absolvovali mimo jiné také workshop, při němž byli náhodně rozděleni do pěti různých tematických diskusí. Každý z vedoucích těchto diskusí vám nyní přináší vlastní pohled – jak na workshop samotný, tak na téma, které s žáky probíral.

Debata na téma „Ideální stát“ byla uvozena citátem T. G. Masaryka „Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé člověk cítí silněji“.

Masaryk se opět trefil do černého. Není nic těžkého tento postoj vysledovat ve svém okolí nebo i v nás samých.  A lék? V tomto byli všichni diskutující zajedno. Nečekat, až změna přijde sama, je nutné jí jít naproti. Často k tomu stačí i „jen“ plnit svoje (nejen) občanské povinnosti.

Jenže co když je u moci ostnatý drát? Jedna z možností pro „obyčejného smrtelníka“, kterému není jeho okolí lhostejné, je „legální neposlušnost“ – bojovat proti zřízení v mezích zákona. Často zmiňovaným a velmi pádným argumentem pro tuto formu odporu byla její nenapadnutelnost. Ta je nesporná (i když jsme v minulosti viděli, že ani toto stoprocentně neplatí), ale vyvstává otázka, zda je takový boj dostatečný?

Pro někoho ano, někdo by šel dál – třeba k demonstraci síly.  Těžko si může být nějaký režim jistý svou nedotknutelností, když se objeví lidé, které nedokáže nikdo kontrolovat. Takoví nejsou nebezpeční jen tím, co by kde mohli zničit nebo koho zlikvidovat, dávají ostatním i cenou morální vzpruhu, ukazují jim, že to jde, že není nutné se hrbit pod karabáčem.  Byť by tuto cestu volilo minimum diskutujících, osobně jsem byl za takový příspěvek do debaty velmi rád. Je totiž důležité zlomit onen odpor k činu, který je úzce spjat s touhou po změně k lepšímu. A jak to udělat jinak, než přinést důkaz?

Úplně nejlepší by však bylo, kdyby se dalo zcela zabránit nastolení totality. Pořád existuje dost lidí, kteří se nechají ovlivnit populismem, a rozhodně se nejedná o nějaké slabomyslné chudáky. Jak takovým poskytnout informace a přivést je k přehodnocení jejich názoru?

Objevil se zajímavý nápad na jakousi „antipropagandu“ – šířit klíčové informace (například o praktikách té které kliky, jež se snaží dostat k moci) v podobě krátkých hesel a často je opakovat. Proti tomu se však ozval legitimní protest. Můžeme sami sebe považovat za lepší, pokud povedeme válku stejnými zbraněmi? Na druhé straně se mi nelíbí přístup „lidé se musí spálit, aby se poučili“. Spálili se mnohokrát a je to pořád stejné.

Tím se dostávám k dalšímu tématu, které v diskusi zaznělo. Proč do neonacistických a komunistických stran přicházejí stále noví členové? U komunistů jsme v rámci „kroužků“ došli víceméně k jednomu závěru – často je určujícím faktorem rodina. Pokud se za minulého režimu měla dobře, děti nemají důvod na komunisty pohlížet nijak zle. Z čehož vyplývá, že osvěta v rámci rodiny by mohla být jedna z možností, jak zabránit nachytání se na populismus.

Ale co v případě neonacistů? Tady rodina tak velkou roli z pochopitelných důvodů hrát nemůže, na druhou stranu, pokud je smýšlení rodičů nějak rasisticky zabarvené, ratolest asi v této oblasti nebude moc velký liberál.  Zmíněna byla i jiná eventuální příčina – póza, kterou jedinec přejal od někoho jiného.

Na pořad přišla i jistá „nespravedlnost“ v souvislosti s těmito dvěma úkazy. Nacismus je v Evropě a i jinde na světě zakázaná ideologie, za jejíž šíření můžete být potrestáni, komunismus, který má na svědomí stejný nebo možná větší počet obětí, je v pořádku, dokonce máme jeho zástupce v parlamentu.

Někteří se domnívali, že komunismus už není tak nebezpečný jako v minulosti, ale nacismus má stále zuby. Osobně se s tímto míněním neztotožňuji, ale připouštím, že jsem možná jen trochu paranoidní.

Tak nebo tak, pokud by se měly podmínky pro obě ideologie vyrovnat, bylo by pro diskutující (a i pro mne) přípustnější, aby byly obě zakázány, než aby se povolily.

Nevyhnutelně došlo i na Evropskou unii. Opět se potvrdilo, že Češi jsou euroskeptici, ale dokud nám EU nemluví do vlády, jsou většinou ochotni ji tolerovat. Našli se však i tací, kteří naše členství považují za oboustranně výhodný obchod. Mám-li být upřímný, do této skupiny se řadím i já. Velmi trefně to myslím vystihl Tomáš Sedláček, když prohlásil „Pokud chceme konkurovat Číně, nemůžeme na trhu vystupovat jako Česká republika, Polsko, Slovensko… šanci máme, když budeme vystupovat jako Evropa.“

A samotný ideální stát? Párkrát zazněla věta, že něco takového prostě neexistuje a nelze vytvořit. Ale pokud bychom se přece jen o něco takového pokoušeli, jako nutnost vykrystalizovala nulová nezaměstnanost, dobrá zdravotní péče, vysoká úroveň vzdělání a hlavně svoboda.

Osobně sice souhlasím s tím, že ideální stát je utopie, ale na druhou stranu to podle mne není důvod, proč se o něj nepokusit. Máme tendenci si pod pojmem „stát“ představovat cosi nehmotného, co je naprosto nezávislé na občanech a více nebo méně je svazuje a komanduje. Ale je to přesně naopak, jsou to lidé, kdo tvoří stát. A tím se dostávám sice k otřepanému, ale dle mého soudu stále platnému tvrzení – pokud budeme sami na sobě pracovat, můžeme posunout celou naši zemi k lepšímu.

Martin Klecán