Zápisky z workshopu – Média

Uvědomujeme si v době, kdy se na nás ze všech stran valí informace nejrůznějšího druhu a původu, jak moc nás média ovlivňují? Umíme se proti tomu bránit? Víme, čemu věřit a čemu ne? Mohou média pomoci totalitu svrhnout? Mohou ji pomoci nastolit? Nevytváříme si vlastně za pomoci médií totalitu sami? Tohle byly otázky, na které jsem se během workshopu snažila s mně svěřenými studenty odpovědět.

30. ledna na naší škole vyvrcholil studentský projekt Stopy totality. V rámci něj žáci absolvovali mimo jiné také workshop, při němž byli náhodně rozděleni do pěti různých tematických diskusí. Každý z vedoucích těchto diskusí vám nyní přináší vlastní pohled – jak na workshop samotný, tak na téma, které s žáky probíral.

Vzhledem k tomu, že jsme se snažili, aby byl obsah našeho workshopu pokud možno co nejaktuálnější a historii jsme přenechali přednášce pana Žitného ve školním klubu, vznikla v souvislosti s mým tématem potíž hned při přípravě – zatímco ostatní skupiny pracovaly s citátem známé osobnosti, pro mé téma jsme museli vymyslet vlastní heslo: Za minulého režimu z nás museli informace vymlátit, dnes je dobrovolně zveřejňujeme na Facebooku. Citát, který by vystihoval hrozby a rizika nejmodernějších technologií, se nám totiž nepodařilo vyhledat.

Jako první jsem se každé své skupince pokusila vysvětlit zásady toho, jak budeme v následujících čtyřiceti pěti minutách pracovat. Že to není vyučování a my nejsme učitelé a oni naši žáci. Že nechceme vyvolávat a byli bychom nejraději, kdyby vznikla volná diskuze jen s minimálním vkladem “moderátora”. Že žádná odpověď, myšlenka ani poznámka není špatně. Že je důležité vytvořit si vlastní názor a umět ho obhájit. Že bychom se neměli bát vyjádřit to, co si myslíme. Že je podstatné umět samostatně uvažovat, ne jen bez přemýšlení opakovat názor někoho jiného. Že právě aktivní lidé, kteří jsou schopni myslet a nebojí se veřejně obhájit svá stanoviska a to, co považují za správné, jsou největší překážkou, bránící nástupu totalitního režimu. Totalita totiž stojí na masách – na lidech konformních, přijímajících názor většiny, snažících se nevyčnívat z davu, žijících ve strachu, na lidech, kteří nechtějí nebo se bojí přemýšlet a vyjádřit, kteří se raději kvůli snadnosti spokojí se svými životními podmínkami, než aby je nějak aktivně změnili.

Nejprve jsem všechny požádala, aby řekli své jméno (z nichž většinu, musím sebekriticky přiznat, jsem i přes svou snahu do několika vteřin zapomněla) a jednoslovnou asociaci na slovo totalita. To byl úkol společný pro všechny skupiny a musím přiznat, že jsem byla mile překvapena, jak bohaté škály odpovědí se mi dostalo – od konkrétních režimů a osobností (minulý režim, komunismus, nacismus, fašismus, Hitler, Stalin), přes atributy totality (nesvoboda, omezení, cenzura, absolutní moc, násilí, zastrašování, manipulace, utlačování, zákaz) a dojmy z ní (strach, bolest, utrpení, nepříjemné, bezmoc), až po abstraktní představy (klec, mříže, loutka, temno) a barvy (černá, červená). Některé asociace se samozřejmě opakovaly, ale bylo poznat, že studenti skutečně zapojili svou vlastní fantazii a kreativitu a neopakovali jen názor někoho jiného.

Následně jsem se začala věnovat samotnému tématu a každé skupiny jsem se zeptala, která média nejvíce ovlivňují společnost. Jako první jsem se ptala na rádio, kterému jsem, po pravdě řečeno, nedávala moc velké šance na úspěch – to nakonec ale v jedné skupince přeci jen získalo jeden hlas (se zdůvodněním, že rádio téměř všichni posloucháme při jízdě autem a dalšími dopravními prostředky). Trochu mě překvapilo, že vůbec nikdo neoznačil za nejvlivnější médium tisk, ačkoli jsme se později ve všech skupinkách shodli, že tisk vnímáme jako nejdůvěryhodnější a jeho informace jako nejověřenější ze všech médií; jako nevýhody ale potom zazněly obtížnější dostupnost než u ostatních médií, cena, neaktuálnost (vše se dozvíme až další den), obsáhlost a náročnost vnímání informací – je mnohem pohodlnější posadit se před televizi a jen se dívat a poslouchat, než si přečíst článek v novinách. Z následného duelu televize/internet vyšel ve třech skupinách (ze čtyř) vítězně internet. Argumenty pro televizi zněly: snadná dostupnost, nenáročnost na pozornost a do jisté míry i na intelekt, zanedbatelná finanční náročnost, shrnutí nejdůležitějších událostí dne ve večerních zprávách, fakt, že je nám důležitý obsah předem vybírán a předkládán v co nejjednodušší formě a v neposlední řadě to, že se na ní dívají lidé všeho věku i společenské vrstvy. Oproti tomu hlavní výhodou internetu je rychlost získávání informací, možnost najít téměř vše, co právě potřebujeme a co nás zajímá, jeho využití pro kontakt s blízkými lidmi a asi nejpodstatnější vlastnosti internetu – možnost tvořit vlastní obsah, sebevyjádřit se a v případě zájmu přitom zůstat anonymní.

Na anonymitu internetu jsem se rozhodla blíže zaměřit, protože jsem se domnívala (a názory, které jsem si vyslechla, mi to potvrdily), že anonymita může být pro náš online i reálný život zároveň výhodou i hrozbou. Lidem, kteří se ve skutečném životě bojí veřejně vyslovit svůj názor, dává možnost vyjádřit se. Na internetu můžeme anonymně mluvit i o tabuizovaných a společensky či politicky nevhodných věcech, aniž bychom riskovali nějaký trest, což může být právě při boji proti totalit(ár)nímu režimu velice užitečné. I na tuto zdánlivou anonymitu se však lidé bojí spolehnout – ptala jsem se, zda by se (pokud by žili v totalitním zřízení) odvážili na internetu zorganizovat nebo potvrdit svou účast na protestní akci proti režimu, a jen zlomek dotázaných by se k tomu skutečně odvážil, zvláště pokud by podobně neučinilo větší množství lidí. Ale zpět k anonymitě – největším rizikem, které se s ní pojí, je fakt, že uživatelé internetu, kteří věří, že jim nehrozí žádný reálný trest, se mnohdy chovají a vyjadřují mnohem agresivněji než by si troufli v reálném životě. Mnozí lidé pak na internetu vyhrožují fyzickým násilím nebo se vyjadřují rasisticky či jinak xenofobně, mezi dětmi a mladými lidmi může docházet ke kyberšikaně. S tím souvisí další podnět k úvaze, který jsem nadhodila – ve všech demokratických zemích je, alespoň papírově, zaručena svoboda slova, ale přitom jsou některé názory (nejčastěji právě rasistické a xenofobní) stále cenzurovány. Názor na tuto problematiku nebyl jednoznačný, o něco více dotázaných bylo pro zachování stávajícího stavu cenzury, ale nemálo účastníků workshopu požadovalo nastolení absolutní svobody slova s tím, že vhodnost a možné důsledky svého vyjadřování by si měl každý zhodnotit sám.

Velký důraz jsem kladla na to, že bychom si měli uvědomovat vlastní zranitelnost a ovlivnitelnost a snažit se racionálně filtrovat a hodnotit informace, které se k nám z jakýchkoli zdrojů dostávají. Stejně tak bychom měli být opatrní se zveřejňováním vlastních informací, kterážto problematika byla vlastně podstatou výše zmíněného výchozího hesla naší skupiny. Dnes je cesta k osobním a citlivým informacím osob nám známým i úplně cizím mnohem snazší než kdy dřív. Vlastně si tak možná vytváříme svou internetovou minitotalitu my sami – víme o sobě navzájem první poslední, ještě snadněji se necháme strhnout davem a oslovit všeobecně uznávaným názorem a v honbě za co největším počtem “liků” ztrácíme svou individualitu ve prospěch společensky nejpřijímanějších standardů.

V poslední čtvrthodině se má skupina rozdělila na několik menších za účelem vytvořit alegorii pravdy, coby jakýsi protipól naší alegorie totality. Záměrně jsme nechali studenty rozdělit se dle vlastního uvážení, což, doufáme, usnadnilo komunikaci a spolupráci na zadaném úkolu. Ty nejnápaditější jsme nakonec vystavili v atriu namísto obrázků totality.

Ráda bych v závěru tohoto článku ještě zhodnotila práci studentů během workshopu. Musím potvrdit všeobecně známé pedagogické pravidlo, že čím menší skupina, tím lépe se s ní pracuje. Snažila jsem se dát prostor k vyjádření všem, ale ve větších skupinách to bylo celkem obtížné a mrzí mě, že nebyl čas pohlédnout na některé skutečnosti z více úhlů a vytvořit si tak na ně komplexnější pohled. Pokud nikdo sám od sebe nereagoval na otázku nebo myšlenku, což bylo bohužel celkem často, musela jsem dělat přesně to, co jsem původně nechtěla – vyvolávat. Mnoho mých vrstevníků se, jak jsem zjistila, bojí nahlas vyjádřit své názory, pokud k tomu nejsou vyloženě “přinuceni”. Přitom většina odpovědí, kterých se mi dostalo, byla skutečně zajímavá, zralá a hodnotná. Někteří studenti mě (a doufám, že i ostatní) přiměli podívat se na věc z jiného úhlu, zamyslet se pro mě méně obvyklým způsobem nebo dokonce částečně přehodnotit mé původní stanovisko. Velice příjemně mě překvapila má poslední skupina – studenti prvních ročníků. U nich jsem čekala největší zdrženlivost a stydlivost, ale nakonec v komunikativnosti a aktivitě předčili všechny předchozí skupiny.

Doufám, že naše “totalitní akce” pomohla mým spolužákům, kamarádům a vrstevníkům (a snad i některým vyučujícím) vybočit z obvyklé školní rutiny, zažít něco trochu jiného, dodat odvahu vyjádřit svůj názor a hlavně zamyslet se nad něčím neobvyklým a důležitým. Protože právě to je podstatné. My, studenti, totiž nejsme jen stroje na výrobu dobrých známek. Jsme myslící a cítící bytosti, méně otupělé stereotypem a společenskými normami než většina dospělých. Jsme důležitější, než si myslíme.

Anna Kolářová

Autor: Anna Kolářová

Terorizuje okolní svět již od roku 1996. Příšerná dcera a protivná sestra. Oddaná milovnice absurdního britského humoru, odhodlaná bránit ho s makrelou v ruce až do skonání světa. Věčně nevyspalá konzumentka kávy z automatu. Bezedná žroutka čokolády. Emancipovaná a cílevědomá žena a hrozná kuchařka. Neúnavná bojovnice proti příkořím, se kterými se musejí krátkovlasé dívky v současné společnosti potýkat. “Ta holka v sukni s krátkýma vlasama.” Jedna z nejarytmičtějších klarinetistek a klavíristek všech dob. Majitelka nejzanesenější šatní skříňky v okolí třiceti kilometrů. Nepolepšitelná uživatelka závorek, pomlček a tří teček. Zuřivá odpůrkyně emotikonů. Anna s oblibou v kalendářní podobě křestních jmen. Noční můra lidí bazírujících na termínech, dochvilnosti a včasném dodání čehokoli. Setapouch a sobí hnusec. Autorka bezostyšně kopírující jiné. Neinvestigativní žurnalistka. Jedinec závislý na neustálém přísunu informací všeho druhu, toužící vědět všechno o všem a o každém. Nenáročná posluchačka a náročná čtenářka. Vyznavačka nezdravého životního stylu. Zapálená studentka češtiny, dějepisu, angličtiny a filozofie, která již od svých devíti let doufá v přijetí na FF UK. Budoucí kompletovačka hamburgerů v mekáči.