Žert – Chyba v komunikaci?

Projekce filmu Žert se konala 30. a 31. ledna v kině Oko a byla určená studentům třetích a čtvrtých ročníků Gymnázia Strakonice. Nedá mi to, abych se po víc než měsíci touto událostí nezaobíral. V sále se totiž kromě filmu odehrálo něco, co rozhodně stojí za rozebrání.

Projekce skončila, v sále se rozsvítilo a všichni se začali zvedat ze svých křesel. Odevšad se ozývaly nespokojené a výsměšné poznámky. Kdekdo se potřeboval vymezit, kdekdo si potřeboval odplivnout, kdekdo potřeboval dát najevo, jak ho to vůbec nezajímá. Film neobstál před soudem moderní generace.

Já jsem ještě chvilku seděl a přemýšlel, proč to tak je. Popravdě, přemýšlet jsem začal až později, nejdřív jsem se musel nějak vyrovnat s pocitem ukřivděnosti, za sebe i za film. Já ho považuju za geniální. Můžeme diskutovat o otázkách, které se týkají vkusu: jestli byl snímek zastaralý, jestli byl trapný a nudný, jestli má vůbec cenu se o něm bavit atd. Faktem ale je, že tenhle film přinášel srozumitelnou a cennou výpověď, již málo lidí postřehlo. Asi chyba v komunikaci.

Nejdřív ale k samotnému filmu. Žert byl natočen v roce 1968 Jaromilem Jirešem. Jde o adaptaci románu Milana Kundery (ten vznikal současně se scénářem). Studenta Ludvíka Jahna vyhodí z univerzity za to, že svojí dívce (která miluje spíše soudruha Stalina než jeho) napíše žertem na pohlednici: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ Ludvík se kvůli tomu dostane k pomocným technickým praporům a celý zbytek života žije v křivdě. Ani ne tak v křivdě k režimu, co mu to všechno spískal, jako k lidem, kteří režim tupě následovali, protože tehdy v posluchárně proti němu zvedli ruku úplně všichni. Mějte potom lidi rádi.

Ludvíka Jahna hraje Josef Somr. Precizně, přesně, kunderovsky, jako kdyby to byl Kundera sám. Neustále skeptický, s cynickým úsměškem na rtech proplouvá poměry komunistického maloměsta jako němá výčitka. Somr nepotřebuje nic pracně „hrát“, všechnu tu ukřivděnost má v očích.

Jako protipól se objevuje Evald Schorm (jinak jeden z režisérů české nové vlny) v roli Ludvíkova spolužáka. Potkal ho stejný osud, ale vypořádal se s ním úplně jinak. Je to katolík, připravený nastavit druhou tvář. Dokázal lidem odpustit a za pomstou se nežene. Pochopil totiž, že klín se nedá vyrážet klínem. Oproti tomu Ludvík se za pomstou žene jako pes, až se na konci filmu přistihne, jak mlátí člověka, kterého nikdy zmlátit nechtěl. Až sem ho dohnala absurdní souhra okolností, zapříčiněná absurditou režimu.

Za zmínku stojí ještě Luděk Munzar, Jana Dítětová nebo mladý Jaromír Hanzlík. Pro všechny je společné to takzvané „úsporné“ herectví, nestavící na vnějších znacích a stylizaci. Myslím, že dokázat na plátně nebo na jevišti jen tak přirozeně „existovat“ je ta nejvyšší forma herectví.

Tím spíš je Žert cenný, že byl natočen na konci šedesátých let. Doby pracovních táborů a stalinistických represí byly stále ještě doznívající skutečností. V letech politické oblevy vzniklo víc takových filmů, třeba Skřivánci na niti (Jiří Menzel), Všichni dobří rodáci (Vojtěch Jasný) atd. Žert od Jaromila Jireše se od nich ale něčím liší. Menzelův pohled je postavený na poezii, skutečnost paroduje a dívá se na ní z nadhledu, tudíž ji pro dnešního diváka neznalého souvislostí staví mimo reálno. Žert je od vší stylizace oproštěn, postavy a skutečnosti vykresluje až s žurnalistickou přesností. Je to vlastně taková „reportáž přímo z bojiště“.  Komunistický režim a způsob myšlení popisuje přes jednání lidí. Jasně od sebe odděluje osobní pohnutky postav od pohnutek stranických. Ludvík není vykreslen jako disident s vyššími cíly, který bojuje proti nespravedlnosti – všechny jeho motivy jsou osobní a vlastně sobecké. Těchto motivů by ale nebylo, kdyby nežil v té době. Žert je tedy vlastně psychologický film, zabývající se lidmi téměř stejnými jako my, jen v jiném prostředí. A to provokuje k otázce: jak bych se zachoval já, kdybych žil před těmi padesáti či šedesáti lety? (To není vůbec dlouhá doba – ani ne jeden lidský život.) Byl bych Ludvíkem? Nebo jeho katolickým spolužákem? Nebo by mi patřila jedna z těch mnoha zvednutých rukou, co odsoudí Ludvíka ke službě u pétépáků?

Tím se dostávám zpátky k tomu, co jsem psal na začátku. Jak to, že tolik lidí dneska na tyhle otázky neslyší, nepřijdou jim zajímavé a nebo je třeba vůbec nepostřehli? Ze všech výroků, které po projekci padly, by se nezúčastněný pozorovatel dozvěděl, že „to bylo černobílý, ten hlavní herec byl pěkně voslizlej, byly tam krávy…“ Ale o tom ten film přece není. Abychom se něčeho dobrali – shodneme se na tom, že něco bránilo obecnému přijetí filmu. Kde je tedy ta zmíněná chyba v komunikaci? Já říkám, že kvalita filmu jí není. Snad je to tím, že se nám ani nechce věřit, jak moc je to všechno reálné a jak moc inklinujeme k návratu do těchto poměrů. Pro někoho může být problém stáří filmu. Ale oddělit zastaralé od toho, co je pořád aktuální, by neměl být takový problém. A konečně, přijetí asi nejvíc bránil fakt, že šlo o akci školy a známky se nedávaly, tak proč se tím vůbec zaobírat. Myslím, že ohodnocení toho, jestli jsme všechny odkazy z minula vstřebali a pochopili, přinese až čas.

Jan Mrázek