Možná jste v posledních měsících někde zahlédli nápis DiscoverEU. Mohl na vás vyskočit na facebooku, ve zprávách, a pokud mě sledujete na instagramu, tak i z některých mých příspěvků. Jste-li stejní jako já, úspěšně ignorujete většinu podobných příspěvků. Zkusili jste ale někdy kliknout na odkaz a zjistit, o co se jedná? Já jsem to totiž tentokrát vyzkoušel a nemohl jsem si vybrat lépe.

Discover EU je projekt zaměřený na občany členských zemí Evropské unie ve věku 18 let, který vám nabízí vlakovou jízdenku na veškeré spoje uvnitř unijních států. Můžete tak po jeden měsíc cestovat po Evropě a to prakticky jen za cenu rezervace některých sedadel, ubytování a jídla. Zní to skvěle? Zní! A přihlásit se o jízdenku je proces poměrně jednoduchý. Zadáte pár svých osobních údajů, správně odpovíte na otázky týkající se EU a čekáte, jestli se dostanete mezi 15000 osmnáctiletých, kteří jsou vybráni a mohou vyrazit na cesty.

Jelikož nejsem člověk, který by byl zvyklý vyhrávat, nečekal jsem, že by se mohla jízdenka dostat až ke mně. Hlásí se o ní přeci desetitisíce dalších. Jaká je pravděpodobnost, že bych ji vyhrál já? Pokud jste přátelé matematiky, dokážete si to vypočítat, ale i ti, kteří mezi matematiky nepatří, si asi spočítali, že jsem jízdenku vyhrál. Proč bych o tom asi jinak psal, žejo…

Když mi rozhodnutí o výběru přišlo na e-mail, udělalo se mi mírně nevolno. Nemůžu přeci vyrazit pryč. Sám. Já, který se snad bojím sám i do obchodu. Co budu dělat? Byly jen dvě možnosti. První byla tvrdit, že jsem jízdenku nedostal a zůstat doma. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tu možnost nezvažoval. Druhá cesta byla cesta. Jakmile někomu řeknu, že jsem jízdenku vyhrál, už necouvnu. Styděl bych se sám před sebou. A tak jsem to řekl několika přátelům a bylo jasno.

Následující týdny jsem stále dokola vyplňoval své osobní informace, hledal ubytování a samozřejmě vybíral místa, která navštívím.Nakonec jsem na začátku předposledního srpnového týdne stál na Hlavním nádraží a vydával se do neznáma.

Vyrážím na čtyřhodinovou cestu do Berlína. První kontrola jízdenky proběhne bez problémů a tak ze mě malá část nervozity opadne. V deset hodin vystupuji. Berlin- Hauptbahnhof. Ohromná hala, haldy lidí, němčina. V automatu na pití se prodává 7-up, CocaCola a jakási oranžáda, která není ani Mirindou ani Fantou, takže nevím, jakou společnost bych měl podpořit. První den na cestách a už přišlo dilema…Popisovat krásy Berlína je asi zbytečnost. Musím však podotknout, že v tomhle městě jsem snad nenašel jediný špinavý kout, což je potěšující. Na druhou stranu se mě už v prvním obchodě pokouší obrat, což tak potěšující není… K večeru se setkávám se svou hostitelkou, studentkou medicíny, se kterou jsem se zkontaktoval přes Couchsurfing. Je to zajímavá stránka, na které jsem sehnal téměř všechno ubytování a kterou můžu doporučit.

Předvečer výročí okupace Československa trávíme procházkou okolo zbytků zdi, která kdysi dělila svět na dvě absolutně odlišné části. Druhý den po obědě vyrážím zpět na berlínské nádraží a čeká mě nepříjemné zjištění. Všechny vytištěné vlakové rezervace jsem si nechal doma. Báječně. Teď se nedostanu z Berlína. Hurá. Zůstanu v Německu na věky a budu se živit pravděpodobně jako pouliční umělec, ale jelikož nic moc neumím, brzy umřu hlady. Nebo rychle najdu místo, kde si rezervace vytisknu. Nesmím nechat utéct ani minutu. Mám třičtvrtě hodiny do odjezdu vlaku a první tiskárna se nachází patnáct minut chůze kamsi do centra města. A tak jdu. Táhnu za sebou kufr a neustále se mi zouvá levá bota. Nemůžu si dovolit netrefit cíl na poprvé a nakonec po dvaceti minutách k tiskárně opravdu dorazím. Vystojím frontu a za euro si rezervace vytisknu. Zpátky na nádraží běžím. Těsně před nádražním komplexem narazím kufrem na obrubník a zlomím mu tak nožičku. Teď už nikdy nebude stát rovně. Ale co je hlavní, sedím do vlaku a jedu do Paříže.

Vyskytne se však nečekaný problém. Má hostitelská rodina mi odříká přislíbené ubytování. Sedím ve vlaku do Paříže a nevím, kde strávím noc. Dvě hodiny před příjezdem se mi daří sehnat ubytování přes AirBnB. V 9 hodin večer vystoupím z vagónu, jsem ospalý a nemám tušení, kudy se vydat. Nakonec mi Google mapy poradí a já se vydávám na cestu. Jdu přes celou Paříž, cesta mi trvá něco přes dvě hodiny a táhnu s sebou rozbitý kufr. Poprvé mám pocit, že to vzdám a že se vrátím domů. Když konečně dorazím do bytu, zmůžu se jen na rychlou sprchu. Zbytek pobytu vyřeším ráno. Teď nemám sílu ani chuť.

Druhý den vstávám a rezervuji si na dvě následující noci místo v jednom z místních hostelů. Čeká mě další den strávený jen s kufrem. Nakonec se setkám s pár lidmi z Paříže, jsem pozván na kávu a už se necítím tak zoufale sám. Nevzdám to. Je rozhodnuto. První noc v hostelu byla lepší než jsem čekal a tak jsem měl ráno dost sil, abych se vydal na několikahodinovou pěší túru na Mont Martre, do Louvre a na všechny památky, které jsem předchozí den neviděl. Večer absolvuji procházku Paříží s rodilým průvodcem. Konečně vidím město světel tak, jak si ho všichni představují. Dokonalé, krásné, bezchybné. Před sebou mám poslední den ve Francii. Než odjedu do Bruselu, čeká mě nepříjemné překvapení. Po vyzvednutí kufru z úschovny je mi dvěma vojáky s velmi špatnou angličtinou vysvětleno, že nádraží je aktuálně uzavřeno. Dovnitř smí jen armáda a policie a já tak skoro nestihnu svůj vlak do Bruselu.

Nakonec se všechno vyřeší a já můžu téhož večera vystoupit na platformě bruselského nádraží. Tentokrát popojedu pár zastávek metrem a vyzvedne mě otec z hostitelské rodiny. Když dojedeme k rodinnému domu, vítá mě jeho žena, dvě děti a večeře. Po ní mě vyvezou na ohromný ohňostroj, který na obloze za Atomiem uzavírá belgickým dětem předposlední víkend letních prázdnin. Do výbuchů oživujících noční nebe hraje živá hudba. Brusel prostě ví, jak mě uvítat… Jediným nepříjemným překvapením je teplota, která během pár hodin cesty vlakem klesla z pařížských 30 stupňů na bruselských 13.

Byť  je Brusel jakýmsi hlavním městem unie, nikdy jsem neviděl zanedbanější budovy a tolik bezdomovců. Bezdomovci jsou všude. V parcích na lavičkách u dětských hřišť, na schodech vedoucích do kostelů, v okolí nejvýznamnějších památek, všude. Většina z nich ani nežebrá. Prostě jenom spí nebo sledují okolí. Jsou mezi nimi lidé staří, mladí, zdraví i očividně handicapovaní. Těch posledních je pravděpodobně nejvíc. A tak v parku sousedícím s honosnými zdmi královského paláce leží na lavičce jednonohý muž v otrhaných šatech a pomalu na něj mrholí.

Ale abych nebyl přehnaně negativní, zdůrazním, že se v Bruselu zrovna konal festival piva, který jsem samozřejmě navštívil. A stálo to za to, dokud nepřišlo další ráno.

Po třech dnech jsem vyrazil do Kolína nad Rýnem, své poslední zastávky. Zůstával jsem jen na jednu noc, ale užil jsem si jí, jako málokterou jinou. Noční prohlídka města v jehož středu zeje obří jáma jako připomínka propadu trasy metra mi dokázala, že nejen u nás se nepracuje podle časového plánu. Opera, která je již sedmým v rokem v rekonstrukci, opuštěný hotel, který kdysi býval chloubou meziválečného Německa a vedle toho všeho katedrála vévodící celému městu. A spousta klubů, plno lidí a téměř ranní projížďka na kole zpět na byt. Další večer už jsem trávil v Čechách.

Proč vlastně tohle všechno píšu? Možná abych nalákal všechny ty, kterým bude příští léto 18 let a mají tak šanci získat jízdenku a zažít jedinečné dobrodružství. Zkuste si udělat chvilku a vyťukat do klávesnice DiscoverEU a třeba se podívat, jak svou příležitost využilo zbylých 14999 výherců.

Třeba mezi nimi za rok budete i vy.