„Mam to teda objednat?“ – „Tak to teda objednej.“
A tímhle rozhodnutím jsme si splnily sen.

Luboš
Abyste rozuměli, já si ideální život nepředstavoval. Nebo jo, no - akorát mi prostě nestál za to sáhodlouhý bolestný uvažování. Holt některejm lidem podobný věci nevoní. My si vystačíme s tím, co máme. Teda většinou.

Tak a je to tu zase. Každý týden touhle dobou vysedávám za psacím stolem s pohledem umučeného a z mysli opilé vydatným spánkem lovím hlemýždím tempem vše, co by mi mohlo přijít vhod v práci, kterou jsem si odpouštěl až do posledních chvil.

Ne všechny příběhy uvozují slova: „Bylo, nebylo...“ A i tato krátká povídka má vlastní začátek.

V zámecké zahradě vykvetla z poupěte překrásná růže.

Přelom let 1949 a 1950. V obci Číhošť se zrodila jedna z dosud nevyřešených záležitostí té doby. Do tenkrát velice napjaté situace, pro komunisty kladně rozehrané hry, vstupuje pro někoho zázrak, pro někoho pouhá událost a pro někoho laciný podvrh.

Při mši svaté o třetí adventní neděli 11. prosince 1949 v kostele Nanebevzetí Panny Marie se během kázání místního faráře Josefa Toufara (na fotografii) několikrát pohnul asi půl metru vysoký kříž. 

Na samotném začátku všeho tohoto krásného byla pouhá myšlenka; myšlenka udělat rozhovor s Anetou Langerovou. V hlavě mi to šrotovalo neskutečným tempem. Jedno mé vnitřní já mne v tom podporovalo, ovšem to druhé mi přinášelo pouze svírající obavy. Jsem ráda, že jsem uposlechla hlas podpory, protože jsem se odhodlala oslovit Anetu Langerovou – a najednou tu byl sjednaný rozhovor.

Já jsem si dal ušít boty na MÍRU, taky na koho jinýho, když jsem Miroslav.“ S tímto moudrým, bystrým a laskavým humorem předstupoval pan Miroslav Horníček před své hosty, diváky, čtenáře. 

Ptal jsem se svých kamarádů, znají-li jméno Miroslav Horníček. Často znělo: jméno mi je to povědomé, ale kdo to je, nevím. Já se nepohoršil, neboť podobné by to bylo se mnou a otázkou týkající se jistých YouTuberů, a rozhodl jsem se vám představit nebo připomenout komika, jehož humor mám rád.

Spolu s dalším trefným obrazem z dílny našeho kreslíře přinášíme i senzační odhalení. Pod pseudonymem Dalibor Vtipálek se neskrývá nikdo jiný než...

David Kuncl! Vrchní nástěnkář, stolař, stěhovák a muž s vlastním vrtákem (což by byl mimochodem úžasný název pro nějaký životopisný film z 19. století).

 

O tom, jak se statečný rytíř v zbroji červeno-bílé rozhodl sníst 7 let, 10 měsíců a 13 dní prošlou plechovku ananasu.