Škola základ života

Nejednou jsem se účastnil debaty na téma české školství. Drtivá většina diskutujících se  shodla na tom, že české školství nefunguje. Škola studenty neznámkuje podle jejich vědomostí, ale podle toho, jak se umí učit, utahuje kohoutky jejich kreativity a podle některých dokonce brání vzdělávání. Můžete nad tím mávnout rukou, ale když se zamyslíte, zjistíte, že na tom skutečně něco je. Ale proč vlastně? Kdy se systém takříkajíc zvrhl?

Když to vezmu popořádku a pohroužím se do historie, první systém, který by si zasloužil označení školství, se objevuje v rakouské monarchii. Habsburkům šlo hlavně o to, aby měli vzdělané úřednictvo a lid, který dokáže obsazovat i funkce, které vyžadují jisté vědomosti. Prostě chtěli pozvednout úroveň ekonomiky. Na druhou stranu ale už nebylo žádoucí, aby žák myslel nad rámec učiva, protože nikdo neměl zájem na tom, aby škola produkovala jedince, přemýšlející o poměrech v zemi v širších souvislostech. To by nutně znamenalo, že si dříve či později uvědomí svoji politickou důležitost a stanou se tak nebezpeční pro monarchii.

Ze začátku plnění tohoto úkolu značně ulehčovalo i obsazení učitelských postů. V nižším školství se na místech vyučujících nezřídka objevovali například váleční veteráni. Dovedete si představit, jak asi takový kantor učil. Lepší to nebylo ani, pokud stál za katedrou civilista, často nebyl schopen před tabulí lepších výkonů než bezduchého opakování učiva z příruček pro učitele. Žák se těžko mohl naučit kriticky myslet, když to neuměl ani sám kantor. A pokud v někom byla jakási jiskřička, byla bez milosti zadušena nutností učit se látku zpaměti. V případě vzdoru následoval trest rákoskou. A to si potom každý rozmyslel.

Úroveň kantorů šla postupně nahoru. I tento faktor (byť jistě nebyl hlavní) se projevil v událostech roku 1848 a letech pozdějších.

Střední školství už bylo třeba ošetřit trochu jinak, přece jen se předpokládalo, že ten, kdo pokračuje ve studiu, má aspoň malé intelektuální kvality. Ke slovu přichází cenzura – nehodící se informace se prostě zatajily, popřípadě pokřivily nebo dezinterpretovaly.

Oba stupně byly navíc pod vlivem církve. Spíš než u základního školství by ho člověk vypozoroval ve školství středním. Bylo by nespravedlivé říct, že to bylo pouze špatně. Církevní řády piaristů a jezuitů (ti se soustředili hlavně na vysoké školství) odváděly vynikající práci. Bohužel byly stejně jako zbytek církve nástrojem státní moci.

Univerzity, jak už jsem zmínil, spadaly pod pravomoc jezuitů. To vydrželo do roku 1773, kdy byl řád rozpuštěn. Vysoké školy se po určitých peripetiích přesunuly do sféry přímého státního vlivu. Nebyl zase tak velký rozdíl v tom, zda opratě držel úředník či kněz. Profesoři museli předkládat texty přednášek ke schválení, studenti si museli dávat pozor na jazyk. Byla to logická opatření, na univerzitách studovala mladá elita, a pokud by se jí popustila uzda, zavánělo to nepříjemnostmi.

Poměry v rovině politické se postupem času uvolňovaly, i panovník pochopil, že všechno nevyhnutelně směřuje ke konstituční monarchii (která by po válce nejspíš následovala, pokud by se události neubíraly směrem, kterým se vydaly). Problém byl v tom, že přetrvaly metody, byť v odpolitizované podobě. Pravda, čas je poněkud obrousil, už byly snesitelnější, to ale nic nemění na tom, že dvakrát dobře nefungovaly.

Řeklo by se, že za první republiky bylo všechno jinak. Z omylu nás vyvádí citát T. G. Masaryka: „Škola učí slabé strachu a silné revoltě.“

Někde se stala chyba, ale kde? Osobně ji vidím v tom, že se ve vlasteneckém nadšení prostě vzala kostra rakouského školství a oblékla se do jiného kabátku. Nemyslím si, že toto konání sledovalo stejné cíle, jaké měl císař, totiž potlačení myšlení, prostě to v „zápalu boje“ nikomu nedošlo. Systém navíc navenek celkem fungoval, tak proč se v něm šťourat.

O protektorátním školství asi nemá cenu se šířit, každý si jistě domyslí, jak fungovalo. Nikým nevyslovené doporučení znělo: „Držet hubu a krok“.

Netrvalo dlouho a republiku semlel komunistický převrat. A vše začalo nanovo. Od první třídy základní školy po poslední ročník univerzity byl žákům a studentům systematicky vymýván mozek. Některé metody (dezinterpretace a zatajování informací, schvalování přednášek apod.) se shodovaly s těmi rakousko-uherskými. Místo církve zaujala socialistická ideologie. Arzenál se dokonce ještě rozšířil – režim mohl zakázat určitým osobám studovat z čistého rozmaru, v Rakousku byl hlavním limitem obvykle „pouze“ majetek. Nakonec se školství trochu jinými cestami dobralo stejného výsledku – memorování, papouškování nesmyslů. Je to dobrý prostředek k potlačení individuality, protože člověka degraduje na stroj. A o to přece šlo.

Po Sametové revoluci byla všude dobrá vůle měnit. Jenže byla zopakována prvorepubliková chyba. Vzala se kostra a převlékla se. Politicky angažovaní učitelé se poslali do penze nebo na pracovní úřad a jejich místo zaujali jiní, bez škraloupu, a z učebnic se vyškrtalo slovo socialistický.

Jenže ač znovu došlo k odpolitizování, jako jsme to viděli na sklonku císařství a za první republiky, zůstaly metody. Opět v tom pravděpodobně nebyl úmysl (tedy doufám). Ale stalo se.

Na první pohled navíc systém funguje. Je potřeba až trochu hlubšího zkoumání, abyste se dobrali reálného obrazu, který občas připomíná scénu z filmu Škola základ života, kde žáci jako jeden muž recitují:

„Kdo se učí, ten vše umí, i když tomu nerozumí.

Raz, dva, tři, čtyři!“

„Befeleme, pese veze, leze leze po železe, metan, etan, propan, butan, brontosaurus, orangutan, plocha i to tuniká, kobyla i babyka.

„Zda znáš tu šťastnou zem, ty utěšené kraje, kde starý varhaník na dědův odkaz hraje. Kde chodí národ lev a vrzají mu boty, a za ním Dášenka a pak pes třetí roty.“

„Raz, dva, tři, čtyři!“


Nechci tvrdit, že se k této metodě uchylují všichni učitelé, to by bylo více než nespravedlivé. Ale obávám se, že ti „pokrokoví“, kteří se dokázali vymanit ze zastaralého systému, jsou stále v menšině. Není to jen problém personální, spousta učitelů „starého typu“ (či jak jinak je nazvat) je prostě obětí přežitého zřízení. Na stranu druhou by člověk v jejich funkci měl být schopen špatnému zřízení čelit. Ale rozhodně na ně nejde přehodit veškerá vinna. Nechuť něco měnit je totiž na všech frontách a úrovních. Žáci přece mají mít všeobecný přehled. Jenže hranice mezi všeobecným přehledem a zbytečností je velmi nejasná a mlhavá.

Vyvstává otázka, co s tím? Mohu mluvit pouze za žáky, protože nedovedu posoudit, jaké možnosti má učitel. Studenti mají možnosti dvě – přizpůsobit se a přežít nebo zkusit něco změnit. A bohužel se tyto možnosti mezi sebou příliš nesnášejí.

Za sebe mohu říci, že moc cest, které by se daly ke změně využít, nevidím. Nemá cenu prostě jen slepě rebelovat a tvrdohlavě odmítat zaběhané pořádky, to nikam nevede. Nejrozumnější bude začít od píky – začít od sebe. Pokud změníme sami sebe, dokážeme pak formovat i systém. Ale potřebujeme i pomoc ze strany učitelů. I oni se musí změnit, jinak vyjde naše snažení nazmar. Je třeba překonat onu nechuť měnit a pohnout se z místa. Tady by se slušelo vyzdvihnout některé projekty fungující na našem gymnáziu – Klub nadaných dětí či tento internetový magazín. Jak říká jedno čínské přísloví: I tisíc mil dlouhá cesta začíná jedním krokem.

Někteří (zejména dospělí) nad celou touto úvahou i snažením mávnou rukou s tím, že „přežili to jiní, tak vy (my) to přežijete taky“. Tento argument se mi zdá značně pokřivený. Vyženeme-li ho do extrému, můžeme jim stejně dobře odpovědět: „Dobře, tak vezměte pušku a jděte bojovat do Afghánistánu. Přežili to jiní, přežijete to taky.“

Tenhle problém se nedá už moc dlouho přehlížet, stejně se nám zase vrátí jako bumerang. Pokud ho nerozlouskneme my, budou ho řešit naše děti. V tomhle případě není útěk řešení.

Martin Klecán