O tom, jak se statečný rytíř v zbroji červeno-bílé rozhodl sníst 7 let, 10 měsíců a 13 dní prošlou plechovku ananasu.
Příběh začíná chladného rána 13. října roku neuvedeného. Náš rytíř, nazvěme si ho třeba Brambora, šel do školy, jako každého jiného mrazivého říjnového rána, krom víkendů a svátků. Ve škole si po rytířsku užil svých 9 hodin. Během těchto hodin stihl mnohé, ale nic nebylo výrazně důležité pro náš příběh. Snad jen to, co nestihl. Nestihl si totiž přidat kuře na paprice... a bojovat s drakem, ale vzhledem k tomu, že draci neexistují, nebudeme tento čin počítat.
[caption id="attachment_3746" align="alignright" width="135"]
Na procházce s pejskem[/caption]
Když se onoho mrazivého dne vracel domů, cítil nepříjemné záchvěvy v žaludku. Ano, správně, byl to hlad. Otevřel dveře do spíže a uviděl nic. Poté nahlédl na sporák a uviděl čínu, ovšem s houbama. Byl smutný a nechybělo málo, aby začal plakat. Nebýti malého, které stálo před čínou. Tam také byla čína, ale bez hub. S chutí si ji dal, ale něco tomu chybělo. Byl to nějaký šmuk, nějaké zakončení, něco osvěžujícího. Dal se do pátrání a našel. Našel 7 let, 10 měsíců a 13 dní prošlý ananasový kompot. Uvědomoval si vážnost situace. Nejenže by ho to mohlo zabít, ale žalem by se mohlo zalknout vícero lidí (ztráta takového genia by byla totiž nezměrná). Rozhodl se vsadit vše na jednu kartu a to tu, že to sní. Pak si vsadil na fotbal, políbil své děvče, rozloučil se s rodinou a naposledy vyvenčil psa. Když se vrátil, otevřel konzervu a začal hodovat...
Teď bude dlouhá dramatická pauza a vy, čtenáři, si představte chaotické, syrové bubnování v pozadí, nikoliv však ve vašem pozadí. . . . . . . . . . . Nic se mu nestalo a ananas byl velmi dobrý. Zvítězila tedy chrabrost nad datem uvedeným na etiketě.
Marián "Meno" Rolník